Ne že bych byla zrovna konzumentka telenovel, ale jako typická ženská jsem sympatizantkou spíš Bridget Johnsonové než Terminátora. Akční tvorba mě, vyjma scén, ve kterých je spoře oblečený Jason Statham, neskonale nudí. Nad všemi Sběrateli kostí to u mě vždycky vyhraje Hercule Poirot a před Kriminálkou Las Vegas pamětnická Vražda v hotelu Excelsior.

Jednou týdně ale dávám děti spát s vědomím, že „Tonight’s the night.“

Těžko říct, co na seriálu Dexter obdivují příslušníci mužského pohlaví. Možná akční scény, nohy Dexterovy sestry nebo hlášky Vince Masuky. Možná rafinovanost, s jakou Dexter vybírá, sleduje a posléze nápaditě kuchá svoje bližní. A možná jim imponuje sám fakt, že ten frajer s notebookem a velkým autem vyklouzne z každé léčky a každého soka přepere a velkolepě přečůrá.

Ale co když se na seriál podívám svýma ženskýma očima? Představitel Dextera je sám o sobě celkem tuctový chlap, tak jak si myšlenka celého díla žádala. Jenže když už pomineme jeho svalnatou postavu, minimálně obličejové prostocviky, které pro efekt předvádí přímo na kameru, z něj dělají podlamovatele ženských kolen. Když se mračí – mimochodem, ještě jsem neviděla muže, který by uměl tak efektně cenit tesáky a nejmenoval se Drácula – mimoděk si vzpomeneme na Spielbergovy Čelisti.

Když se ale usmívá, tajeme jako kostka ledu v mirkovlnce zapnuté na nejvyšší výkon. A jsme schopny překousnout, že se profesionálně matlá v krvi a sem tam udělá z některého ze svých bližních úhledné balíčky, jaké vídáme na nákupech v Tescu pod názvem Hovězí zadní bez kosti. Protože, koneckonců, i pokud jste duše citlivá, proti výběru objektů jeho řeznického umění tak nějak nelze nic namítat. Těl se nějak zbavovat musí a nad čistým řešením v podobě igelitových pytlů zajásá srdce každé hospodyňky. Pořád také máme před očima Dextera milujícího, starostlivého. Plachého kluka, který si nejlépe popovídá s přeludem mrtvého táty. A to jsou další body pro něj.

Takže ano, jsem běžný model ženy. Baví mě pořady o vaření, módě a díky svým dětem mám vcelku slušný přehled o tvorbě Walta Disneyho. Ale Pokud je „ta noc“, fandím u televize masovému vrahovi. Navíc bez špetky slitování s některou jeho obětí a s permanentním strachem, že mu některý z těch šmejdů uteče.