Mám pocit, že to muselo začít někdy během některé z válek na našem území. Všeobjímající nedostatek v tom nejširším slova smyslu nemohl tak nějak nevyústit v kreativní hledání náhražek. Dejte do dýmky tabák a zapalte. Nemáte-li tabák, nacpěte ji sušenými švestkami. Nemáte-li švestky, použijte cokoliv hořlavého, o čem si myslíte, že budete schopni vdechnout a udržet obsah žaludku v místě jemu určeném. Ber kde ber, i v dobách mezinárodních konfliktů se musely plíce a žaludky plnit. Nebo aspoň přimět k domnění, že se tak děje. Jenže co se tenkrát tvářilo jako cukr, je dneska v některých rukách bič.

Na jedné straně mě děsí, že i dnes, v dobách víceméně mírových pro naši kotlinu, náhražky všeho druhu jen kvetou. Ne nemáš, ale nedáš maso do salámu? Pak ti „stejnou“ službu prokáže i sója, kůže, peří, jemně mleté kosti a bůhvíco ještě. Jenže na stranu druhou mi není nejvolněji ani z lidí ve vztahu k jídlu militantních, co šmahem odsuzují k záhubě nešťastníky, kteří použili citrónovou šťávu namísto limetkové a ani ve státem uznané svátky nedělají doma grilovanou chobotnici na rukolovém salátu.

Jednu sortu můžete potkat třeba na místě tak prozaicky nevinném, jako je dětské hřiště. Vytáhnete doma pečené sušenky z ovesných vloček a začnete krmit nenadšené ratolesti, které by mnohem radši sušenky, čokoládu nebo „něco z krámu“ – to vše s dobrým pocitem dodavatelky vlákniny a odpiratelky barviv a jiných „éček“. A v tu chvíli se ozve maminka sedící vedle vás (od pohledu ten typ, který při nejbližší příležitosti vznese veřejný dotaz, zda je tráva na dotyčném hřišti v BIO kvalitě) a zeptá se vás: „Ty hezky voní, čím je sladíš?“ Má samozřejmě na mysli buďto melasu, třtinový cukr nebo domácí med, takže pozor na odpovědi typu „Cukr moučka.“ V takovém případě se může stát, že si dotyčná odsedne tak prudce, až si prodře svou BIObavlněnou sukni.

A potom jsou tu striktní nebabicateriáni. Dělají dojem, že se k vaření staví zásadně v zástěře barvy slonové kosti, ingredience k vaření si servírují na stříbro a recepty mají vázané v deskách z pravé kůže. „Teď budu trochu improvizovat“ je v jejich slovníku výraz pro přidání ingredience na bázi čerstvé snítky tymiánu. Nesladí kávovou lžičkou cukru, ale „deseti gramy. Ehm, přibližně.“ Nikdy nemají maso v propoceném papíře, jako my smrtelníci, nosící ho z řeznictví, ale pokaždé vypráví tak jímavě autentické historky o jeho čerstvosti, že máte pocit, že nebohé dobytče ani nemělo čas pořádně umřít, než se jim dostalo do rukou. Celkově ve vás budí pocit, že kdybyste přiznali, že do jejich receptu přidáte místo loupaných, na olivovém oleji dušených cherry rajčátek ochucených cukrem, solí a dlouhým výčtem koření trochu svého domácího kečupu, umlátí vás některou ze svých skvostně naleštěných pánví.

Abych to nějak uzavřela, svůj vztah k jídlu považuji za čistý střed. Snažím se, aby moje děti jedly kvalitně, ale odmítám omdlévat z každého bonbónu. Když mám nakrmit 5 hladových krků, a to musím denně, obejdu se při vaření bez jemně sekaných lístků čerstvé bazalky i hoblinek parmezánu na ozdobu. Moje matka, moudrá to žena a skvělá kuchařka, mi vštípila jednoduchou zásadu: Musíš umět rodinu nakrmit z toho, co máš doma. A když vaříš něco nového, víc než receptu se drž svojí hlavy.