Už jsem zmínila, že náš letošní vánoční kapr měl kolem pěti kil živé váhy. Užití minulého času je bohužel zcela záměrné, protože teď už je z něj hromada filetů připravených k usmažení, hlava a jikry, pár šupinek pro štěstí, které si vložíme do peněženek (aspoň něco v nich budeme mít) a ploutve „pohřbené“ v popelnici. Proč už dneska? Zatímco pro mého více než stokilového muže je nadlidským výkonem vynést cca tři kila smetí, kapr nebyl líný vymrštit z vany pět kilo vlastní váhy a téměř dokonat na kachlíkách za vanou.Jistě, stává se to i v honosnějších rodinách a bylo velké štěstí, že nelekl úplně a mohl posloužit jako zlatý hřeb štedrovečerní večeře. Ale já jsem se lekla pořádně. To když ráno nadšená dítka vtrhla do koupelny, kde ještě večer plaval k jejich potěše, načež naše nejstarší hysterickým hláskem zvolala: „Mamí, ten kapr utek!“ Mimina jen stála nad vanou, přesněji řečeno v její úrovni, a nevěřícími hlásky drmolila „Není, není.“ Napřed jsem si říkala – snad mě omlouvá, že ještě v rozespalosti – že se někam schoval. Myšleno kapr. Ovšem vana byla vyjma vody a nějaké té šupiny prázdná. Kapra- sebevraha jsme posléze našli pod topením, a přestože ještě snaživě otvíral tlamu jako špatně placená hvězda pop music na playback, bylo jasné, že místo dalšího pošťuchování vařečkami v rukách našich dětiček ho čeká urychlená poprava.

Myslím, že nejvíc si oddechl můj muž. Přeci jen, lovecké instinkty z něho setřela evoluce a léta strávená za psacím stolem. A přestože měl nagoogleno, kde praštit, kam píchnout a kudy vést vykrvovací řez, pokud vím, jediné mrtvoly po něm zůstaly ve hře Quake. Takže tváří v tvář naší slavnostní večeři by mohlo dojít k ledasčemu, pokud by poškozená strana kladla aktivní odpor. Osobně jsem měla jisté pochybnosti zejména o kroku, kdy měl dle načtených pouček „bodnout ranou do hlavy omráčenou rybu do bodu tvořícího pomyslný průsečík úhlopříček obdélníku tvořeného ocasní částí páteře.“ Takže tímto byl problém vyřešen, ryba se během exekuce chovala vzorně, takže se omračovalo, bodalo a vykrvovalo čítankově.

Můj muž, který se do té doby- jak se mi zdálo – vyskytoval doma coby zaneprázdněný vizionář nových projektů, zlepšovatel těch současných a překonavatel všech minulých, ṕovznesený nad kapajícími kohoutky a prasklými žárovkami, naprosto suverénně tu rybu nejen zabil (dobře, spíš dobil), ale i zbavil šupin, vykuchal a naporcoval na úhledné filety, které zabalil do strouhankového županu a uložil ke spánku do mrazáku. I když koupelna po popravě vypadala, jako by v ní Chuck Norris vyzval k souboji na život a na smrt stádo lidožravých žraloků.

Nicméně, je to jako se vším v životě. Nikdy nevíte, který chlap-kulturista vám omdlí v náručí na rodinné zabíjačce, jaký řezník zapěje „Nech brouka žít“ a čí ajťák se ukáže jako ten nejlepší chlap na světě. Dámy, smůla pro vás – je to ten můj 🙂