Aby nedošlo k mýlce, jízdu autem miluju. Jako spolujezdec jsem ukázněná, dokonce jsem se odnaučila i hystericky křičet „Panebože, ty nás všechny zabiješ“ pokaždé, když se ručička tachometru dostane nad stovku a místo toho spořádaně zavírám oči. Jakmile se ale dostanu k volantu, veškerá pracně nabytá pasivita jde stranou. Většinu pikantních výrazů si moje děti osvojily právě ve chvíli, kdy jsem je někam vezla. A jedním z nejhorších zvyků, které můj muž má, je právě ten, že pokaždé, když spolu někam cestujeme, chce, abych řídila. Tady je stručný výčet toho, co mi vadí, když se posadím do auta:Tak především mi vadí můj muž. Vytáčí mě, když vyjíždím z naší ulice a vidím za oknem v kuchyni jeho siluetu, protože vím, že sleduje, jestli nenabourám sousedovic auto, náš plot nebo obojí zároveň. Občas mám chuť to udělat.  Vytáčí mě, když sedí na sedadle spolujezdce a častuje mě moudry typu „Tak už ho konečně předjeď“, „Pusť proboha tu spojku“ a „Měla by sis rozsvítit mlhovky“, třebaže dobře ví, že předjíždím jen na hyperpřehledných úsecích vozovky, šlapat na spojku ve všech situacích mě naučili v autoškole a o tom, kde a jak se zapínají mlhovky, mám jen velmi přibližnou představu.

Vadí mi couvání. Nakupuju zásadně v supermarketech s velkorysou parkovací plochou. Drobní živnostníci odpusťte, ale má osoba v autě stejně není to, co byste chtěli v dosahu svého obchodu a já zase nevím, jak bych tam bez úhony a psychických následků zaparkovala. Bez nadsázky můžu říct, že pokaždé, když zařadím zpátečku, pokouší se o mně mdloby – ostatně každý, kdo mě přitom někdy viděl, to může dosvědčit.

Nesnáším řidiče, kteří nedodržují rychlost. Nemyslím taťku ve škodovce, který jede v neděli z nákupu pětapadesátkou, aby měl pocit, že kdyby chtěl, kdoví, co by ještě zmoh. Ale když jedu rušnou vsí lehce přes padesát a kolem se míhají auta, která vás předjíždí tak rychle, že z nich vidíte jen rozmázlou skvrnu, mívám chuť zastavit napříč silnice jako v béčkovém americkém filmu a zařvat „Copak jezdím padesát jen já? To máte všichni v autech rodící ženy, hladová nemluvňata nebo těžce raněné, že vám změní život, když se z bodu A do bodu B dostanete o dvě minuty dřív?!“ Dost možná to někdy udělám, ten nápad se mi líbí čím dál víc.

Dále se přimlouvám za eliminaci cyklistů v silničním provozu. Fakt dva dospělí lidé nejlépe proberou život, když jedou v hustém provozu vedle sebe na kole? Pokud jim snad vadí dívat se při jízdě na zadní partie toho, co jede před nimi, je přece plno jiných věcí, které stojí za pohled – auta kolem, kupříkladu.Ještě o něco víc miluju lidi, kteří si zvedají adrenalin noční chůzí v tmavém oblečení. Zřejmě mají hodně fádní život, takže jak padne tma a přijde to na ně, navlečou se do nejlépe černého oblečení – pozor, hlavně žádný světlý bod! – a vyrazí. Volným krokem a zásadně ne po kraji silnice, jsou to přece frajeři. Škoda že jsou tak maskovaní, docela bych se mrkla, jak moc je taková procházka pro ně vzrušující.

Poslední dobou mi komplikuje život i silniční práce všeho druhu. Mám dojem, že jakmile se výmoly v cestě příliš vymelou, takže mezi nimi svítí kus rovné silnice, je okamžitě nutné právě tenhle úhledný kousek oplotit páskou, osázet rychlost omezujícími značkami a důsledně rozvrtat. Dále je potřeba postavit k němu alespoň jeden nadměrný pracovní stroj, a to tak, aby možnost, jak ho objet, byla co možná nejvíc ztížena. Stroj se spouští dvakrát denně k libovolnému úkonu, v době dopravní špičky je nařízeno s ním každé dvě minuty metr a půl zacouvat a posléze zajet zpět na místo. Nutností jsou pak tři vestičkami označení dělníci – dva s lopatami a jeden s helmou, který jim radí, kde se o ně opírat.

Už je to tak, nejvíc mi na silnicích vadí lidé. A jediné, co mě na tomhle stavu uklidňuje je fakt, že vzhledem k mému řidičskému umění je to vzájemné 🙂