Nevím jak vy, ale jak se v televizních reklamách začnou objevovat věty jako „Potěšte své blízké pod vánočním stromečkem“ a „Nene, nemusím, já už ho vidím“, jímá mě hrůza, že nejenže mě nic nenapadne a nepotěším, ale hlavně že nic nestíhám. Letos jsem si ale řekla, že mě spasí dokonalý plán. Připravím si detailní rozpis prací a příprav a v den D budu jen dolaďovat a sledovat šíleně smutnou, případně pyšnou princeznu. A středobodem bude dekorace.

Protože mám po nedávné návštěvě umytá okna a vysmýčenou půdu (každý náskok se počítá) a úklid „naostro“ kdekoliv jinde by jaksi nevydržel, vrhla jsem se pro začátek právě na výrobu té zmíněné dekorace. Ne nadarmo náš soused šplhával po římsách (s blikajícími světélky a popěvkem Tichá noc mezi zuby) a lepíval slámové šindele na střechu betlému ve snaze držet krok s o generaci mladší sousedkou.

Můj muž je přibližně stejného data výroby a šplhat neumím. Ale rovnou vám říkám, že jakkoli zní věta „Polystyrenovou kouli obarvíme hnědou barvou a pomocí tavné pistole k ní přilepíme borové šišky po celém obvodu tak, abychom získali působivou dekoraci“ idylicky, příští rok si radši pořídím světélkujícího soba na baterky. Po menších útrapách jsem sehnala tu kouli a sprej, kterým se dala bez poškození materiálu postříkat, přemluvila děti k procházce v lese a nasbírala dostatečné množství šišek, vyhrabala v manželově dílně tavnou pistoli a plna odhodlání se jeden večer vrhla do tvoření.

Musím říct, že to bylo poprvé a na dlouhou dobu naposled, co jsem pracovala s tavnou pistolí, respektive se o to pokoušela. Můj naivní odhad, že za hodinku budu obdivovat vlastnoruční dokonalé dílo, vzal za své po cca dvou hodinách. Je to zvláštní, ale lepidlo bylo na stole, na mém tričku, na podlaze, táhlo se oklikou přes celý obvod té nabarvené koule, šíleně mě pálilo na prstech, ale tam, kde jsem ho chtěla a kde mělo podle návodu být, se mu nelíbilo. Po nějaké době ( řekněme, že delší, než by bylo zdrávo) jsem měla v rukách konečně kouli olepenou šiškami. Každou chvíli některá odpadla, ale to už mi nevadilo – někdy v té době jsem konečně věděla, jak na to.

Musím uznat, že slova o působivé dekoraci nelhala – až tohle vystavím před náš dům, málokdo projde kolem bez zastavení. Jak to jen popsat… Viděli jste někdy polekaného ježka s oboustranným infarktem? Ale díky téhle poslepované skulptuře jsem se opět přesvědčila o tom, jak chápavou a podporující rodinu mám. Schovala jsem spálené prsty daleko za záda, přednesla, jak strašně krásné to bude, až tuhle „ozdobu“ naaranžuju do květináče – a nejenže nikdo nebyl zděšen, dokonce jsem byla (nejistými slovy, přiznávám) i pochválena. Potud tedy úspěch – dva dny jsem mohla páchat zločiny, aniž bych nechala na místě činu otisky prstů, a ještě jsem za kreativní hospodyňku.

Jen mě kapku děsí, kam až to celé došlo. „Mamí, kdy už to dáš ven?“ Pořád nevím, jestli je to dětská zvídavost nebo manželova provokace, každopádně zatím tomu čelím úslovím, že „Nejsem Tesco“ (od ledna do března velikonoční zajíci, od května plavky střídané v srpnu sešity, od října pak Ježíšky a čerty). Co bude, až bude advent, se neodvažuji hádat. Osobně doufám, že do té doby vyhoříme. Jinak pohořím já.