Nemívám noční můry nijak často. Když už, tak o zkoušení z chemie nebo fyziky, ale to je celkem normální – obětem psychického týrání se údajně zdává o prožitých mukách. Jenže jak už to tak bývá, realita velmi často i science fiction trumfne. Nedávno se mi to potvrdilo víc než na sto procent. Jednoho teplého a slunného zimního dne jsem se vydala s dětmi na velký nákup. Muž využil naší nepřítomnosti a vyrazil si pro nový detektor kovů (v kostce je to taková dražší hračka).  Takže se procházím po supermarketu, snažím se držet děti dál od skleněného a křehkého zboží a hlídat, aby v zaplňujícím se košíku byly pokud možno jen věci z nákupního seznamu. Ke kasám nedorazíme v nejlepší náladě. Nejstarší trucuje, protože mojí cenzurou neprošel penál zn. Monster High (pětistovka za pouzdro bratru na tři tužky je fakt moc, i kdyby slavila životní jubileum) a dvojčata se perou o to, kdo bude dávat věci z košíku na pás.

Jenže jak se ukáže, pás je v nedohlednu. Rodinné krmelce touží kromě nás doplnit ještě asi tak půlka okresu plus pár přespolních. Atmosféra houstne, o vzduchu ani nemluvím. Pán ve frontě před námi si nervózně pohrává se zátkou lahváče značky Gambrinus, paní před ním vyčítá manželovi, že zapomněl na rohlíky. Dvojčata začínají s nepovolenými hmaty a chmaty, takže jim slibuju melounové žvýkačky. Starší dcera začíná fňukat, takže jí slibuju, že penál s jejími idolkami zvážím coby odměnu za pololetní vysvědčení. Ani jedno nezabírá, takže jim všem slíbím pěkných pár na zadek, jestli okamžitě nezmlknou.

Konečně jsme na řadě. Z posledních sil vykládám všechny ty balíčky, tuby a sáčky na pás, jedním okem sleduju jestli mám všechny ratolesti a pak to zase nakládám do košíku. Konečně je nákup namarkovaný, děti – už pod pohrůžkou násilí – jakž takž v klidu, já vytahuju kartu, chvějící se rukou vyťukávám PIN a myslím na to, jak si dám doma nohy na stůl.

Jenže ouha, „PIN OK. Vyjměte prosím kartu.“ se dneska nekoná. Co to sakra…? Upřu na prodavače pohled štvané (a sakra zmatené) laně. On se na mně podívá jako na právě odhalenou sebevražednou atentátnici při vstupu na palubu Jumbo Jet a hlasitě zvolá „Nemáte na kartě dost peněz.“ Za námi se zatím naštosovala slušná fronta a ta teď překvapeně zašumí. „Můžete část nákupu zaplatit hotově a kartou jen zbytek,“ dodává úředním, ještě hlasitějším tónem a přitom se na mně dívá jako puberťačka na zlevněnou push-upku. Vědoma si toho, že na kartě mám zcela jistě třikrát tolik, než by dal za hojení svého ega farmaceutiky a zhruba desetkrát tolik, kolik čítá můj rodinný nákup, vydávám se s jeho milostivým svolením k bankomatu, přilehlému ke kasám. Ostatně, v peněžence mám dvoukorunu a štíplý lístek z metra, takže nehrozí, že bych platila keš.

Tam mě ale čeká další překvapení. Při zadání požadavku na sdělení zůstatku bankomat mlčí, při požadavku na výběr vyzvrací papírek s oznámením o překročení denního limitu. Totálně zmatená, s hudrajícími lidmi za zády, volám svého muže. „Aha vlastně, tys jela nakupovat… No já platil ten detektor z tohohle účtu, nenapadlo mě, že tím budeš přes limit… Tak já tam dojedu a zaplatím to tou druhou kartou.“ Počítám. Napřed do deseti, pak lidi, co čekají za mnou a na to, jak to dopadne. Nakonec se ujišťuju, že děti mám pořád ještě tři a všechny se skvěle baví.

Pořád ještě si říkám, že zcela jistě nejsem jediná, komu se něco takového podaří. Celkem v klidu jdu zpět a vysvětluju prodavači situaci. Bere do ruky mikrofon (takovou tu věc, díky níž slyší celý, zdůrazňuji celý obchod například „Prosíme zaměstnance oddělení zeleniny, aby se dostavil ke květáku“), oznamuje do něj „Prosím vedoucího na pokladnu číslo 3, jedna paní nemá na zaplacení, opakuji…“ a celé to zopakuje. Tváří se přitom, jako když v Kriminálce New York vyjednávají s únoscem dětí a kupodivu není ani v nejmenším zaskočen tím, že vedoucí stojí dva metry od něho. Když ke mně kráčí, davy nakupujících ani nedutají. Silná chvíle. Nastává rychlý výslech, vzápětí jsem deportována k pultu informací i s košíkem nezaplaceného nákupu, jehož madlo mi vedoucí prodejny přebírá z nesolventních rukou. Bylo by to super sousoší, v popředí koš konzumu tlačený hlavou pomazanou, za ním já – kajícnice, teď už přece jen kapku nesvá (proč to neříct, svých případných pět minut slávy jsem si malovala jinak), ověšená dětmi – a za námi dva ooblekovaní strážní. Ví bůh, kde se tam zjevili, v tu chvíli mi docela lichotilo, že jeden by si na mně netroufal.

Nevím, jestli se dvoumetrový, zarostlý chlap v teplácích v nepříliš čistém autě stříbrné barvy dá označit za prince na bílém koni. Ale jsem si jistá, že to bylo poprvé, co jsem svého muže milovala výhradně za to, že má na účtu dost peněz. Takže s důkladným přivřením obou očních bulv byl na konci tohohle dobrodružství pohádkový happy end. Plus pár tašek spotřebního zboží. Má  někdo ze zde čtoucích podobný nebo ještě horší zážitek? Nebo sny? A nebo (já moc ráda Věřte-Nevěřte) tu žádní nejsou? 🙂