Před pár dny jsem podstoupila takový vcelku banální zákrok, kdy vám něco odkrojí, zalátají vzniklou ránu a podle hesla „Táhni a srůstej“ vás pošlou domů. (Jen aby nedošlo k nedorozumění, nešlo o změnu pohlaví, ale nehezkou pihu na hlavě.) Chtěla bych se o tomhle zážitku zmínit proto, že za jediné dopoledne vzalo za své hned několik představ, které jsem bláhově chovala o svém okolí.1. Jsem srab. Bojím se injekcí, prohlídek a vůbec všeho, co se mi má dostat nebo podívat pod kůži. Vážně, můj gynekolog i zubař by mohli vyprávět. Kupodivu tentokrát jsem byla ledově klidná, žádná předoperační nervozita. Prostě šmik šmik a půjduříkala jsem si. Večer před dnem D jsem si – čistě z přípravných důvodů – pustila jeden obzvlášť krvavý díl lékařského seriálu, kde se vypreparovanými žlučníky, amputovanýma nohama a jinými lahůdkami mohlo s přehledem dláždit, ale ani to se mnou nehnulo.

2. Maminka mě uklidňuje. Coby děcku mi foukala na bebí, před oběma porody tu byla s tvrzením, že „to přece nic není“ – i když uznávám, že jsem jí to žrala jen před tím prvním, a i tehdy jsem měla podezření. Ale teď to bylo jiné. Volala mi večer („Tak co, bojíš se, viď?“ – „Kdepak, mami.“ – „No to víš, bolet to bude, hlavně se ale neboj.“ – „Nebojím mami.“ – „Budu na tebe myslet.“ (Páni, to mi řekla naposledy před tím posledním porodem.)) Pak volala ve stejném duchu ještě jednou ráno a jednou když jsem seděla v čekárně. A to nešlo o nějaké zdravotně závadné, bující znaménko, ale jen o ryze esteticky nežádoucí pihu.

3. Jediná nemoc, kterou je můj muž ochoten označit za vážnou, je každá, kterou trpí on sám. Vážně, doteď to tak bylo. Zatímco v mém případě nebylo diagnózy, kterou by komentoval jinak než úslovím „To nic není“, v jeho případě šlo vždycky o nemoci fatální a smrtelné. Co jsem vdaná, naprosto souhlasím s tvrzením, že nejzávažnější mužská nemoc na sedm písmen je rýmička. Světe div se, tentokrát se sám přiznal, že se o mně bál.

4. Doteď jsem měla velké štěstí zásadně jen na lékaře trpící šíleným zlozvykem vyprávět detailně svým pacientům co, čím, kde a jak hluboko jim budou dělat. Osobně jsem z toho na prášky. Pokaždé důrazně upozorním veškerý personál v dosahu, že se bojím a nechci nic vědět, ale málokdy to pomůže. Místo „Teď vezmeme vrtačku a odvrtáme tu vaši stoličku pěkně až ke kořenu“ nasadí „Nebojte se, to nebude bolet, jen vezmeme tuhle vrtačku…“ Když mám štěstí, začne mu přizvukovat vycvičená sestra – podle naturelu na vás buď šišlá „Pan doktor je šikovný, jen chviličku a bude to“ , anebo vás sjede na dvě doby, až mívám výčitky, že jsem doma nevzala vrtačku a neobsloužila se sama. Mně to prostě bolí, chvilička nechvilička!

Chirurg, u kterého jsem byla, byl ale jiný. Nejenže mi nic nevysvětloval, nemluvil vůbec. Vzhledem k tomu, že vynechal i notoricky známé „Jdeme na to“ a coby muž činu rovnou začal umrtvovat, málem jsem mu leknutím vyrazila zuby. Musím říct, že ani to s ním nehlo. Trošku mě to znejistilo, tak jsem se nejistě zeptala, na kolik stehů to asi vypadá. „Tak pět.“ Konec opichování inkriminovaného místa oblbovákem, nastoupila sestra s papírovými ručníky. Mraky ručníků. „Na co to je?“ zkusila jsem to znovu. „Na krev.“ Nebýt uložená na lehátku, s jistotou by to se mnou šlehlo. Doteď jsem se držela v klidu mantrou, že „Nežijeme ve středověku“, což tímto padlo. Jestli těch ručníků bude potřeba jenom půlka, je po mně. „Bude to bolet?“ – to už mi bylo celkem všechno jedno. „Asi trochu jo.“ Frajer drží bobříka pravdomluvnosti a já se k tomu musím přimotat.

Nařídila jsem si zachovat tvář, byť zabořenou do lehátka a obloženou papírovýma onucema – a hlavně se už proboha na nic neptat. Snad to bude rychle hotové, jen ať proboha pohne. Jenže se ukázalo, že jak nerad pan doktor mluví, tak rád řeže. Trvalo to odhadem týden – i když uznávám, že jsem byla tak vyděšená (dobře, i ten umrtvovák udělal svoje), že bolest byla to poslední, co jsem pociťovala. Sestra mi taky nepřidala, celou dobu kolem mně s gustem cvakala nástrojema (ani koutkem oka jsem se nedívala jakýma) a v pravidelných intervalech se vyptávala, jestli mě to bolí, jako kdyby se na tu chvíli těšila. Ale já ozvěnou krákorala, že „Néé“.

Když to konečně všechno společnými silami upižlali, začalo šití. Fakt nevím, proč jsem k tomu všemu chytla ještě fanouška ručních prací, ale podle památné věty z mého oblíbeného filmu „Řek jsem pět, ale myslel jsem deset“ jsem odcházela s dvojnásobným počtem stehů, než co mi bylo slíbeno. Sotva jsem zaslechla poslední šmik a sestra mě vybalila z ručníků, doktor zmizel jako pára nad hrncem. Pak mě začala drhnout – vážně nepřeháněli, krve to bylo jako na komorních jatkách. Jakž takž odkrvená jsem šla do ordinace pro zprávu o prožitém příkoří. Trošku mě ten zážitek vykolejil, takže jsem zapomněla na čerstvé předsevzetí a zeptala se, jestli to bude po odeznění anestezie bolet. „To bude“ – jak taky jinak, že jo, tenhle člověk je studnice moudrostí. Ale asi jsem vypadala dostatečně zoufale, protože dodal „Kdyžtak si vezměte ibuprofen.“ Bylo vidět, že víc z něj protentokrát nevymáčknu, takže jsem s díky vyklidila pole.

Teda nemůžu tvrdit, že když se lékař vkrade na sál nečekaně jako podzim do Krkonoš a bez varování do vás začne bodat jehlou, je to nějak zvlášť příjemná věc. Ale pokud bych to měla srovnat s obvyklými postupy, jichž jsem byla víceméně nedobrovolně účastná, beru radši tohle. Mluviti stříbro, mlčeti chirurgická ocel.

Kupodivu