Už dávno jsem tušila, že život slouží hlavně k tomu, aby člověka zbavil iluzí. Třeba já a můj muž. Když jsme spolu začínali chodit, měla jsem za to, že v den jeho skonu bych se zasebevraždila. (Všeobecně se ví, jak to maji labutě, že…) Když si to představím dneska, myslím na střih šatů, co bych oblékla na jeho pohřeb. A stejné zklamání nastalo, když se nám do domu dostala střelná zbraň.

Na samý začátek musím dodat, že se v palných zbraních orientuju tak dokonale, že na první (panebože zděšený) pohled nejsem schopna rozlišit, jestli na mně míří hlaveň pistole nebo dvacet deka uzeného točeňáku. Dlouhá léta jsem mívala pod postelí dranžírák, pokud byl můj muž přes noc pryč. Jednou jsem ho s ním málem podřízla, když se vrátil dřív. A pak dostal k vánocům vzduchovku a já věděla, kde ji má.

První den jsem se cítila jako hrdinka obzvlášť povedeného akčňáku. Jestli teď někdo přijde napadnout mně nebo moje děti, v tvrdých za to zaplatí. Nebudu to natahovat, nedělo se nic druhý, třetí ani další den. Po týdnu mě to přestalo bavit a na obranný prostředek začal padat první prach.

A právě tu noc nebyl můj muž doma. Znuděně jsem sledovala „napínavý“ akční film, víčka se mi klížila… A najednou je mi jasné, že ten skřípavý, podezřelý zvuk se neozývá z reproduktoru televize, ale mé vlastní verandy. Normálně bych se zděsila, ale s vědomím ozbrojené strážkyně domácího krbu jsem zamířila pro svou „palnou kamarádku“. Teda jasně, číhat na skřípavýho záškodníka záchodovým okýnkem, co vede na terasu, není při zpětným pohledu až tak velký vzrůšo… Ale kdo zná seriál Tour of Duty, tak to zná. Takže já, obklopená vůní Brise One Touch, čekám, prst na spoušti, oko v okně, v okně nic. A venku další „podezřelej zvuk“ – něco mezi rukavicí Eddy Kruegera na zdi a skřípáním auta odtahovanýho ze zákazu stání.

Obojí je relativně daleko, takže jsem vyrazila ven. Redakčně to zkrátím a uvedu pouze to, že v momentě, kdy se agresor objevil ve světle pouličního osvětlení, poznala jsem v něm souseda z vedlejší – na víkendy využívané- chalupy, co vynášel z auta zásoby, a nedal si opravit panty rezavé branky. Paradoxně v tu chvíli mi proběhlo hlavou poznání, že to, co držím v rukách, je možná zbraň, ale zcela určitě je (doprdele, jak jsem na to mohla zapomenout?!) nenabitá.

A nemělo se to zlepšit ani následně. Bohužel jsem měla nutkání zmínit se o téhle příhodě svému muži – a co se stalo? Zadíval se dlouze na inkriminovanou (a podle mně potencionálně vražednou) zbraň, potom na mé zásahy do cvičných terčů (spíš mimo ně)  a utrousil „I kdybys s tímhle nějakým zázrakem někoho trefila, tak ho (agresora)  jedině ještě víc rozzuříš. To ho radši kopni do koulí a zdrhni.“ Od té doby mám zase pod postelí nůž. Ale teď už s ním budu mířit jinam 🙂