Jezdívám k lékaři do menší nemocnice, u které je ještě menší, placené parkoviště. Deset kaček za hodinu není moc, takže jsou tam takové ty uzounké uličky a parkuje se tam šikmo k chodníku – kombinace, kterou k smrti miluju. Už jsem si všimla, že „hlídané“ je tohle parkoviště v tom smyslu, že tam jednou za čas přejde policejní hlídka a naděluje papírky za stěrače těm, kdož se provinili a nemají v autě papírek z automatu. A dneska, snad že na klasický zločin je moc zima a kapsáři netáhnou, jsme se tam potkali dokonce tři – já, toužící zaparkovat, plus dva příslušníci, co tam přišli pomáhat a chránit.Není žádná novinka, že řídím strašně. Copak dopředu to ještě celkem jde, když se mi nepřiplete k cestě nějaká zvlášť šťavnatá dopravní značka, při jejímž výkladu jsem asi v autoškole chyběla. Dozadu je to horší. A pokud jde o parkování, o tom snad radši ani nemluvit. Shrnu tedy jen fakta. Plné parkoviště, já v poměrně velkém (a širokém autě!) a u jednoho z mála volných míst stojí policista a něco si čárá do památníčku. Šnečím tempen se ploužím k němu, doufaje, že uhne. Dopsal, mrsknul líbesbríf za stěrač postiženého vozu a upřeně mi pohlédl do předního skla. Neuhnul. V duchu jsem přemýšlela, jestli přejetí policejní nohy ve službě lze hodnotit jako napadení veřejného činitele, tak jsem zastavila úplně. Tři auta za mnou rovněž. Policista se sehnul, popošel k boku mého auta a zpytavě se zahleděl dovnitř. Kdybych nějaká měla, řekla bych, že mi koukal na prsa. Pomalu jsem otevřela okénko a tázavě se na něj podívala. Přece jen uniforma je uniforma a dost možná je v okolí vrah – prznitel dětí na útěku. „Jen se dívám, jestli máte pás,“ řekl on, když už to začínalo být trapné. Tímto to trapné bylo a hodně.

Tím víc, že si stoupnul za mně a s rukama v bok sledoval, jak parkuju. Oprava, jak se snažím zaparkovat. Normálně si párkrát couvnu, zoufale kroutím volantem na všechny možné strany a úhly a buďto je mi nebe milostivé a nějak se dostanu přibližně tam, kam mám v úmyslu, nebo se nade mnou někdo z kolemjdoucích smiluje a dělá mi externího navigátora. Policista si zavolal kolegu a sledovali mě ve dvou. Tohle bylo poprvé, co jsem to vzdala a jela hledat jiné místo.

Nevím, jestli bylo o tolik širší nebo mě motivoval fakt, že ti dva se hned vydali za mnou šmírovat, jak to dopadne, ale tentokrát jsem tam zajela jako Schumacher v nejlepší formě. Bez couvání a napoprvé, jak se mi o tom doteď ani nesnilo. Nonšalantně jsem vystoupila a mazala pro parkovací papírek. Ti dva stáli jako smuteční havrani před autem u kapoty. Oni nic, já nic, tak jsem zamkla. Mám takové to dálkové zamykání, které vám jednou zatroubí, abyste věděli, že se akce poradila. S příslušníky tenhle zvuk trošku cuknul, ale stále nic neříkali.

Když jsem byla pár kroků od nich, slyším, jak na mně jeden z nich volá „Paní, nechala jste rozsvícená světla!“ Vysvětlovat jim, že je to automatický systém, jímž vám auto obrazně řečeno posvítí na cestu, než samo poslušně zhasne, se mi nechtělo. Ostatně, té policejní šikany bylo už na mně trošku moc. Kdybych nebyla dáma a nezařekla se, že tady nebudu používat silná slova, tak napíšu, že už mě oba pěkně srali. Takže jsem se jen otočila a sladce se zeptala: „A to se jako nesmí?“ Oba se na sebe ohromeně podívali, jako kdyby si říkali „Hele Franto, ona je na nás zlá a to jsme ve službě… Co myslíš, smí se teda svítit nebo ne?“ Pak si jeden dodal odvahy a povídá, jako když másla okrajuje: „No abyste potom odjela, víte.“ Tak jsem je oba ujistila, že až mi vyprší čas určení k zaparkování, budu dávno pryč, a prostě jsem šla. Jenom za roh, chtěla jsem vědět, co se bude dít. O něčem se bavili, potom auto zhaslo, tak si ještě jednou prohlédli světla a šli taky. Což byla klika, protože ten papírek z parkovacího automatu jsem neměla viditelně vystaven za předním sklem, ale v kapse 🙂