V zásadě je můj muž zřítelnicí mého oka. Nicméně má v rukávu několik zdánlivě nevinných vět, po jejichž vyřknutí myslívám na sečné i bodné zbraně, váleček na nudle a na fakt, že údajně postačuje ke smrtelné otravě i odolného jedince půl šálku jablečných jadérek. Demonstruji jejich ničivý účinek na své nervy na modelových, avšak ze života převzatých příkladech.Situace prvá. Choť dorazí z práce, boty odkopne daleko do dáli, rozvalí se u stolu s večeří a s výrazem horníka, jež v pracovní době trhnul pětiletku, zatímco já se právě vrátila z lázeňského pobytu, se zeptá: „Ták, cos dneska dělala?“ Já vím, že jsou stesky na tuhle otázku ohrané až k uzoufání, ale zasvěcení vědí, že se jen tak neomrzí. Navíc v mém případě je její používání dovedeno takřka do důsledku: Nedávno jsem se ocitla ve stavu chorých, takže podstatná část péče o domácnost byla přesunuta na manželova bedra. První dva dny se můj muž sžíval s pračkou, šatníkem našich dětí a přípravou instatních jídel. Třetí den spočítal, kolik časových jednotek mu zabralo obléct a vyexpedovat ratolesti, naházet prádlo do pračky (za povšimnutí stojí nulový čas určený k jeho třídění) a „vůbec trošku to doma pofackovat.“ Vyšlo mu, že běžná žena průměrně péčí o domácnost dvacet minut čistého času a od té doby si marně láme hlavu nad tím, co dělám doma po zbytek dne.

Situace druhá. Čas od času se ocitnu v klasické situaci – oblíbené kalhoty se záhadně zmenší a ztrácí oblíbenou pohodlnost, pokud chci navíc při jejich nošení i dýchat, musím povolit pásek o jednu dírku, než ho obvykle nosím a číslo blikající na digitální začíná připomínat letopočet. Po několika týdnech, kdy obědvám zrnko rýže na půllistu hlávkového salátu a večeřím ranní rosu, se zase všechno vrací do správné formy a tvarů. A já, ženská marnivá, se neopomenu nikdy (protože jak jsem stará, tak jsem nepoučitelná) zeptat svého zákonitého chotě, jestli mu nepřipadám štíhlejší. Se stejně železnou pravděpodobností (protože je ještě starší a nepoučitelnější než já) pronese tu samou větu: „To jo. Až začneš trochu cvičit, bude z tebe pěkná ženská.“ V takové chvíli je mi šumafuk, jak moc se na mně vyřádila gravitace. V takové chvíli bych se ráda stala vdovou.

Siuace třetí. Moje oblíbená. Občas se stává, že můj muž něco opravuje, rozebírá, nebo se prostě v něčem šťourá. Ovšem málokdy se mu podaří všechno to zase složit dohromady, takže náš jídelní stůl běžně připomíná výdejní pult sběrny drobného šrotu. Občas všechny ty drátečky, šroubečky a šroubováky prostě jen odsunu na stranu, ale někdy mi po slabých dvou, třech týdnech dojde s těma krámama trpělivost a místo abych poslušně čekala, až můj nejdražší vygooglí, namontuje a sám sobě pochválí, prostě to dám někam, kde to „určitě najde.“ Myslím, že na tenhle zásah má ten šťoura nějaký zvláštní radar, protože hned jak tak učiním, začne se po něčem shánět. „Kam jsi mi to zase dala!?“ hřímá jako Neptun hromovládce. Nebudu nic zastírat, někdy žádanou věc najdu, zhusta ne. Marně argumentuju tím, že u jídelního stolu by se z podstaty věci mělo jíst a ne kupit křížové šroubováky, pájky a kleště kombinačky a do velké dílny, kterou k podobným účelům má, naopak nikdy nechodím.

Situace čtvrtá. „Co jsi s tím zase dělala?“ A je úplně jedno, jestli jde o vypadlou kliku ve dveřích ložnice nebo ucpaný odpad v koupelně. V očích svého manžela disponuju záhadnou temnou silou, která ničí, boří a kazí pouhou myšlenkou. Ptal se stejně, když mu kečup z láhve potřísnil tričko, i když v zimě praskla promrzlá trubka s vodou. Stejně tak jsem „něco dělala“ se zkříženým rámem okna v obýváku, které nejde dovírat, se světlem na verandě, jež pozbylo schopnosti se rozsvěcet a s pračkou, které v záruční době praskla ochranná dvířka. Když jsme ve zprávách sledovali záhadné zmizení letadla i s cestujícími, neříkal sice nic, ale významně se na mně díval. Na to, že dle jeho názoru nedělám téměř nic, mám poměrně široký akční rádius.

Situace pátá. I když jsem bez přehánění jedna z nejhorších řidiček, co znám, ve chvíli, kdy můj muž sedí na sedadle spolujezdce, nabývá moje neschopnost čiré geniality. A ve vypjatých chvílích jsem jak ta slépka kamenem trefená, která čirým běsem neví, kam se vrtnout. A co dělá můj muž? Ani nápad, že by kritický úsek (většinou jde o příliš úzké místo k parkování, ze kterého nemůžu ani přes usilovné popojíždění dopředu-dozadu vyjet) odšoféroval za mě. Sedí si na svém sedadle smrti jako na svazu žen a povzbuzuje mě povelem „Proboha toč!“ Myšleno volantem. V poslední době si hodně oblíbil i takzvanou asistovanou jízdu, kdy za významných povzdechů točí za mně. A pokud je v obzvláště dobré náladě, ještě mi barvitě popisuje, kterým směrem a proč a co to všechno dělá s koly a převodovkou. Jednou mu názorně předvedu, co to dělá se mnou.