Tak tu máme prázdniny. Čas odpočinku, koupaček, komárů a cestování. A taky kopání, objížděk a silničních prací. Sice jsem letos v létě nebyla dál než v nákupním centru Černý Most, ale najeto mám víc než Willy Fog. Za běžného režimu půlhodinová cesta k mým rodičům se řízením osudu proměnila v hodinovou projížďku po cestách, jež snad nejsou ani na mapě. A to je jen začátek.Pokud se rozhodnu vyjet do města pro proviant, pro benzín nebo ku dálnici, znamená to objet málem půl okresu. Na silnicích se pracuje, zbývá jízda po tom ostatním. Když tak stojíme proti sobě kapota proti kapotě dvě osobní auta na cestě zvící širšího kapesníku, z jedné strany příkrá stráň, z druhé malebně bublající potůček, říkám si, jestlipak to stojí za pár zalepených děr a čokoládově opálených dělníků.

Pokud zaprší a vyjeté koleje podél cestiček, které se znenadání staly dopravními tepnami, se rozlijí potoky a řeky, je nejlepší to přímo zabalit. Nebo jet „uprostřed“ děj se co děj. Vedle cesty, takříkajíc pod hladinou, může být zhruba od půl centimetru do půl metru bahna. Pokud do něj zajede auto bočními koly, byť by jelo krokem… Každý zná to přirovnání o tonoucím – tenhle by to měl bez stébla.

Ještě nedávno jsem si říkala, že všem opravám možná křivdím. Že jsou potřebné, žádoucí a ku dobru lidstva. A já zaujatá. Že jsem možná přes čáru mě upozornily moje děti – ukázalo se, že si dopravní značku „Práce na silnici“ vyložily dle mé interpretace jako „Do háje už zas“. A tak jsem začala míň nadávat a víc se dívat. Ne že by to pomohlo. Oprava pidimostu v naší obci trvala třetinu roku. Během uzavírky křižovaly a ničily silnice kamiony a odkloněné autobusy, děti musely o hodinu dříve vstávat, aby stihly autobus do školy. Na závěr byla stavba vybavena novými svodidly a kamenem vydlážděnou propustí (zřejmě čekáme nárůst vody v rozsahu a intenzitě středně rozvodněné Amazonky namísto stávajícího potůčku, jež sbírá vody z přilehlých polí). Na zdar a nazdar celé akce se shromáždila se vší pompou skupina pomazaných hlav, připila si šampaňským, poklepala po ramenou a zmizela.

Další uzavírka v mém dosahu byla plánována údajně léta dopředu. V praxi se to má následovně: Představte si, že na silnici, po níž denně jezdíte, se na podzim jednoho roku objeví skupina dělníků. Vyměřují, označují vozovku barvami, instalují stavební buňku v dosahu vozovky, posléze vztyčují po okraji silnice dopravní značky omezující rychlost. Jenže dělné síly jsou patrně z jihu a bojí se nastuzení ledvin, takže s prvním závanem jelení říje shon utichá, značky mizí. Stále tudy jezdíte den co den, sledujete, jak málo drží dočasné silniční značení v zimní plískanici a jak nevratně ho  z tváře vozovky umí mazat jarní déšť… A pak zase jednou takhle jedete a bum, zákaz vjezdu. Na silnici se nespí, na silnici se pracuje. Jezděte si jinde.

Pokud znáte kraj, nemrknete okem a objedete to. Pokud se nevyznáte a máte důvěru, objedete to. No a pokud chvátáte na poslední chvíli do školky se dvěma dětmi, které mají jet na výlet, nevíte zaboha kudy kam, ale jasně vidíte, že namísto zvelebování povrchu vozovky ve vytyčené oblasti probíhá prozatím jen okresní přebor v dloubání v nosních dutinách, možná se to taky rozhodnete projet. Jen se pak nedivte, že si vyslechnete různá pojmenování vesměs anatomického až zoologického zaměření a pod vševědoucím zákazem vjezdu se na druhý den skví ručně psaná tabulka „Opravdu to neprojedete“. Tento úsek byl uzavřen v březnu, ale krom toho, že ona inkriminovaná cedulka je již téměř k nepřečtení, nemám prozatím co dodat.

A v podobných úvahách jsem se ocitla na dálnici. Vědoma toho, jak lehké je hanět, jsem se raději dala do počítání. Ostatně, kdo jezdí či jel v poslední době po D1, nemůže mě osočit z letmého pohledu na věc. Sčítala jsem a porovnávala. Dělník byl každý, kdo se nacházel ve vytyčeném prostoru pro opravu dálnice, měl nástroj či helmu, potažmo obojí. Začátek cesty byl řekněme v polovině mezi Brnem a Prahou a konec v Praze. Napočítala jsem 7 něco dělajících dělníků a 4 „pomáhající a zachraňující“ . Sakra nepoměr.