Sice mi není tak úplně jasné, proč se na Vánoce peče cukroví a ne dejme tomu dort o šesti poschodích, ale je mi to vcelku jedno. Tuhle tradici mám moc ráda. Když jsem byla malá, sešlo se k takové události vždycky sirší ženské příbuzenstvo u někoho doma (většinou u tety, která měla největší dům a troubu). Daly se hlavy a recepty dohromady a pak se týden peklo, mazalo krémem, zdobilo a drbalo. Většinou jsme za tu dobu načichly tak, že jsme ještě týden další byly cítit vanilkovým cukrem a některé se zhádaly tak, že se další půlrok nemusely cítit vůbec, ale vesměs to byly chvíle pohody. Teď už si peče každá z nás takříkajíc na svém písečku. Včetně mně.Když jsem byla prvním rokem vdanou paní, pořídila jsem si krom sbírky rodinných receptů objemnou kuchařku věnovanou tématu domácího cukroví a pekla od rána do večera snad dva týdny. Přesně to nevím, z celé té doby mi zůstaly v živé paměti jen hroudy lineckého, pracnového a rohlíčkového těsta, ze kterých neubývalo. Vánoční nálada byla v háji a jako bonus jsem musela většinu rozdat a něco posléze i vyhodit, protože coby začínající hospodyňka jsem jaksi opomenula vzít v úvahu, že jsme pouze dva a 27 druhů je tudíž trošku víc, než zvládneme sníst. Další roky jsem díky této neblahé vzpomínce pekla jen symbolicky, tak 5-6 druhů. Ale letos jsem si řekla, že se do toho zase dám.

Den první. Pustila jsem si koledy, opásala sebe i starší dceru utěrkou a shromáždila potřebné suroviny a recepty. První těsto jsme měly za 10 minut, šlo to jedna báseň. Následující hodinu zabral úklid kuchyně po dvojčatech objevivších sáček se zbytkem hladké mouky. Mezitím se těsto uleželo a my mohly kroutit rohlíčky. Asi za hodinu byly upečené a pocukrované, za dalších deset minut snědené. Všechny. Následovala vanilková písmenka, stříkaná na plech. Napřed se srazilo těsto, což se nám povedlo napravit. Potom jedna dávka při pečení kapku zhnědla, což se dá zamaskovat čokoládovou polevou. Pak přišly na program medovníčky. Při prvním ochutnání, když byly ještě vlahé, dělaly dojem nepovedených dětských piškotů. Jak tvarem, tak i chutí. Manžel poznamenal, že se zřejmě musí nechat rozležet.Na konec nám v noci podstatnou část plodů naší dřiny sežral pes, což se bohužel napravit nedá. Šel jen po písmenkách, medovníčky nechal rozležet.

Další pečící den jsme měly po krk koled. Dobu tvoření jsme přizpůsobily spacímu rytmu dvojčat a školním povinnostem starší dcery, takže nám zbyla hodina. Na řadě byly moka oválky. Těsto lepilo. Manžel nám nabídl pomocnou ruku a při demonstraci ohebnosti kuchyňského náčiní zlomil vařečku. Pes vyspával písmenka. Zdárně jsme upekly linecké a kokosové vykrajované cukroví, všechno šlo úplně hladce.

Ještě mi zbývá pěkných pár položek k upečení, ale tak nějak jsem se už se všemi maléry smířila. Prostě k tomu patří. Z pečicích sedánků svého raného mládí si taky nepamatuju, který rok se nám vydařila nejlepší vosí hnízda, zato rok, kdy se teta rozhodla experimentovat s cukrovím z amonia a moc nechybělo k naší kolektivní otravě, mi z paměti hned tak nezmizí.