Chovám velký obdiv ke všem, co umějí hrát na nějaký hudební nástroj. Od houslí po vozembouch včetně. Sama coby pouhý hudební konzument znám z not –  podle jména – jen půlovou a celou. V krajním případě zvládnu neumělými tahy namalovat houslový klíč působící dojmem, že ho zachvátil akutní záchvat housera. Myslím ale, že hezky zpívám. Můj muž si myslí, že zpívám především moc dlouho. Proto jsem byla nadšená myšlenkou, že naši nejstarší přihlásíme do hudební školy. Pro začátek byla stejně nadšená jako já a vybrala si obory tahací harmonika, varhany a elektrická kytara. Nakonec jsme to s mužem usmlouvali na zobcovou flétničku…A tento týden nastal den D, koncert její „lidušky“ (snad se to tak ještě zove). V praxi to probíhalo tak, že z hodiny hudební nauky přinesla papír s písní o pastuškách, co ovce v lese pásli a přiletěl k nim anděl jasný s dodatkem, že si má vštípit text. K tomu hrdě dodala, že prvňáčci budou pět ve sboru a doprovodí se na triangl a bubínky. Předvánoční idyla, říkala jsem si.

Pak přišel další pokyn, shromáždit se v 15:00 v místě konání koncertu, v 17:00 začátek představení. To už mě jemně jímala hrůza, nicméně umění si žádá oběti, a tak jsme se vydaly shromažďovat. Pastušky s andělem jasným jsem slyšela v oné přípravné dvouhodinovce sedmkrát, čtyřikrát zazněly rolničky, co jim kašpárek maličký dal hlas, do toho jedno ladění kytary, dvakrát zkoušku tahací harmoniky, protahující jakýsi tklivý vánoční song. Klavíristi pilovali, houslistka cvičila, triangly se trefovaly do první nebo druhé doby (ať už je to co chce), flétny cizelovaly sóla hitu bude zima, bude mráz.

Musím dodat, že to všechno probíhalo víceméně současně a po hodině poslechu jsem nesnila o Vánocích bílých, ale spíš špuntech do uší a při každém „Tak si to dáme ještě jednou“ – a že to znělo pořád a ze všech stran – jsem pochopila pravý význam úsloví „chodidla se mi sevřela v pěst“. Z maminek jsem byla přítomna pouze já, tři ostatní dospělí byli pedagogové hudebky.

I při narůstajícím zoufalství mě ani na chvíli nepřestalo fascinovat, jak byli po celou dobu nadšení pro věc. Mně znít z jedné strany sbor řvoucí o zvonkách z dětských let, z druhé klavírní podání štědrého večera, co nastal a koledy přichystal, a ze třetí tahací harmonika (ať už hrála cokoliv), obrátím se na stranu čtvrtou a dle vzoru Kristiána odcházím. Že bych někoho ze zúčastněných místo toho doprovázela na klavír, do toho odříkávala mantru „první, druhá“ a pak ještě některému ze žáků vytkla, že málo otvírá ústa při zpěvu nebo byl na konci první sloky o půltón vedle, je ryze z ranku science fiction. A to nejlepší na konec – když konečně v onom dni D nastala hodina H, děti byly naprosto vzorové, spořádaně se ukláněly, nedbaly na nezvykle početné obecenstvo a hrály, až se hory zelenaly. Hory a já.  Nervózní byli jen jejich učitelé hudby, před zhroucením jsem byla jen já.

Jako několikanásobná matka mám tři možná vysvětlení:

1. Dětem je během výuky podávána neznámá látka. Jejím působením jsou hodné a před cizími lidmi předvedou to, co umějí. Chci ji taky a ve velkém množství.
2. Učitelům je během výuky podávána neznámá látka. Jejím působením zvládají neomezené množství dětí a umějí je motivovat k tomu, aby před cizími lidmi předvedly to, co umí. Chci ji taky a v ještě větším množství.
3. Stejně jako se rodí géniové a politici, sají s mateřským mlékem své poslání i učitelé hudby. Jejich působením se v dětech probouzí láska k hudbě a sebejistota ukázat to, co umějí. Osobně si myslím, že to je příliš tvrdá a návyková droga.