Po velmi dlouhé době jsem měla to potěšení cestovat vlakem. A že nejsem žádný troškař, dala jsem si rovnou trasu Praha – Brno. Musím říct, že jako většina pravidelně vlakem necestujících jsem měla o tomto typu přepravy předtsvu nejen romantickou, ale i naprosto scestnou. Upřímně doznávám, že nemít po boku zasvěceného průvodce (jemuž tímto veřejně děkuji za trpělivost), nedostala bych se z budovy Hlavního nádraží do vlaku (tím nemyslím správného, ale žádného vlaku), o koupi lístků a použití toalety nemluvě. Už po vstupu do nádražní budovy se o mne pokoušely mdloby. Zřejmě jsem ze starší školy, než jsem si myslela, měla jsem totiž za to, že na takovém místě lze najít přepážku prodeje lístků, WC, lavice pro čekající, tabuli s příjezdy vlaků a možná prodavače tiskovin nebo občerstvovnu více či méně podřadné kvality. Pokrok ale evidentně postupuje mílovými kroky. Zřejmě se soudobým cestujícím víc zamlouvá najít ve svatostánku Českých drah lékárnu, květinářství a obchody s luxusní módou. Příslušenství jako prodej lístků či zmiňovaná informační tabule se mezi nimi ztrácí jako neoblíbení příbuzní trpící nakažlivou chorobou. U stropu sice visí informační cedule, ale šipky ke kýženým cílům, které hledáte, míří neurčitě mezi nebe a tvrdou zem.

Nemůžu se nezmínit o světelném displeji hlásícím příjezdy a odjezdy vlaků, šikovně umístěném nad obchodem s doplňky. Sedět tu není kde, a tak tok nakupujících neuspořádaně obtéká hloučky cestovatelů ověšených kufry a dětmi. Také toalety, které jsem chtě nechtě byla nucena hledat, doznaly změn. Odzvonilo talířkům na drobné a nápisům „Papírové ručníky pouze na ruce“, nádražní toaleta dneška je oturniketovaná a jak jsem se bohužel měla tu čest přesvědčit, mnohdy v ten nejnevhodnější okamžik také zavřená. Když jsem konečně za vydatné pomoci laškovnývh orientačních cedulek dvakrát obešla celé nádraží a našla WC, kde bylo otevřeno (doteď nevím, jestli to byly jiné záchodky, nebo po dobu mého hledání otevřeli ty původní), musela jsem pro sebe konstatovat, že 1. za 20 Kč na osobu bych tu klidně seděla coby toaletářka nonstop a nezavírala NIKDY a za 2. i při této cenové hladině je hygienická situace podobných míst tím jediným, co je mi z podobných míst dřívějška povědomé.

To nejlepší mě ale teprve čekalo – ještě pořád jsem ani vzdáleně neseděla ve vlaku. Najednou se celý chumel vyčkávající pod informační tabulí dal do pohybu a přímo od nablýskaných doplňků si to namířil do podchodu k nástupišti. Musím podotknout, že to bylo jako přejít z paláce do potkaní nory. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizely nablýskané dlaždice ráje obchodníků a obklopily nás otřískané zdi. Navrch huj, vespod fuj, říkávala už moje babička. Konečně jsem stála u vlaku a posléze se dostala dovnitř. Ani tady nebyla situace lepší. Většinu cestujících tvořili zahraniční dovolenkáři, kteří s lístkem v ruce zmateně pobíhali uličkami a zmateně luštili čísla a nápisy na tabulkách jednotlivých kupé. Některá z nich byla dámská, jiná pro postižené, pro cestující do deseti let a jejich doprovod, klimatizovaná… Ale každé z nich mělo číslo, naprosto nepodobné všem číslům, kryptogramům a znakům, které hlásil lístek vydaný na přepážce. Najednou jsem se ocitla ve skupince brebentících cizinců, která běhala mezi vagóny, hlasitě se podivovala nad každým očísleným kupé a snažící se najít odezvu ve vydaném lístku. Jeden z nich mě nejspíš slyšel mluvit před vlakem, protože k mému zděšení požádal o radu mně. Jeho angličtina byla na zhruba stejné úrovni jako můj smysl pro orientaci, ale už jsem měla dost celých Českých drah i s jejich a.s. Takže jsem, sama zmatená, utrmácená a jaksepatří vzteklá – zase jednou použila s úspěchem svou oblíbenou frázi a se suverénním výrazem řekla „To není důležité“. A bylo to. Všech šest nás obsadilo jedno kupé a cesta mohla začít.

Vůbec se už ale nedivím, že tolik lidí zavrhlo vlaky a autobusoví dopravci mají žně. Kdepak, cesta vlakem už dávno nemá ten půvab pohodlného cestování. Zase jednou se snaha zmodernizovat a zjednodušovat vylila z břehů. Celá cesta autem z Brna do Prahy po D1 mě nikdy tolik nevystresovala tolik, jako dostat se z nádražní budovy do přistaveného vlaku na Hlavním nádraží. Budiž mi to poučením 🙂