Není to dlouho, co jsem řešila periodicky se opakující dilema – co pořídit svému muži k narozeninám. Jak se naše rodina rozrůstá a možnosti se časem vyčerpávají, začíná být stále ožehavější vymyslet věc, kterou oslavenec ještě nemá, ale potřebuje, případně má, ale nemá jí nikdy dost, která vypoví o vašem vztahu k obdarované osobě a ideálně ji tato může nosit neustále při sobě, aktivně využívat a přitom pokaždé a znovu vzpomenout na toho, kdo jí takový dar dal – a přitom to nesmí být toaletní papír, který by splňoval vesměs všechny požadavky.Poslední dobou podléhám pokušení udělat to jako moje dcera – obkreslit svoji ruku, pod to napsat „Přání pro taťku“ a dovnitř namalovat princeznu s kyselým úsměvem a srdíčko. Pokud jde o výtvarné provedení, byly bychom na tom zhruba stejně, a to si ještě přidávám.

Druhým případem je můj muž. Coby člověk zaneprázdněný, zapomínající a nespolehlivý většinu mých jmenin a narozenin zásadně zapomíná. Má to sice tu výhodu, že nemá tušení, kolik je mi vlastně přesně let, ale vždycky mě to trápívalo a iritovalo. Až do letošního června, kdy se ukázalo, že zapomněl i na své vlastní narozeniny, takže tímto mu odpouštím. Pokud je ale konstelace příznivá a můj muž si vzpomene, bývá z toho taková událost, že vlastně ani nevím, co slavíme víc – ale myslím, že fakt, že nezapomněl, to je událost nepoměrně vzácnější.

Možná by to chtělo zavést podobný seznam přání, jako mají snoubenci, děti před Štědrým dnem nebo já před každou dietou – a hned by bylo jasno. Ostatně, já si podobný seznam píšu už mnoho let. Jen se ještě nestalo, že by mi z něho někdo něco odškrtnul a koupil. I když… jedna z položek je „Vrátit do života romantiku“ a od tchýně pravidelně dostávám vonnou svíčku 🙂 Pokud jde ale o mého muže, je mi jasné, že u poloviny položek bych neměla ani nejmenší představu, co je jimi míněno, a druhou polovinu z nich bych mu ani v nejmenším doma nedovolila – ostatně, pokud touží po vzduchovce nebo blondýně s poprsím číslo pět, neměl se ženit…