Sama sebe bych označila za skalního necestovatele. Naposledy jsem byla za hranicemi před cca osmi lety a to ještě bez mučení přiznávám, že nešlo o žádnou exkluzivní destinaci, ale Slovenskou republiku, takže jako zářez na pažbě nic moc. Můj muž je na tom o malinko líp, před cca pěti lety byl služebně v Amsterdamu. A tak jsme se rozhodli zlepšit celorodinnou bilanci a zužitkovat prázdniny, odložit děti k babičkám a udělat si výlet do Vídně.Cestovní přípravy se odehrávaly víceméně na internetu. Celý jeden večer jsem prohledávala diskuse a cestovní portály a vypisovala si, co, kdy a kde je možno vidět a stálo by takříkajíc za hřích. Vzhledem k tomu, že nejsme zrovna po kultuře bažící, poznačila jsem si jen cestu k císařské hrobce a slavné Ringstrasse, jenže tahle moje cestovatelská rukověť zůstala doma, takže jsme nakonec neviděli ani to.

I tak to byl ale úžasný výlet. Začalo to hned na hranicích, respektive za nimi. Člověk se musí nějaký čas nechat natřásat českou D1, aby ocenil rakouské silnice. Ne že by byly dokonale hladké a ideálně rovné, ale zatímco u nás to při cestě z Brna do Prahy máte i s masáží celého těla, od hranic ku Vídni potkáte jen pár prasklinek, aby se vám nestýskalo. A to nemluvím o tom, že jsem teprve tady viděla, jak široký může být jízdní pruh a oč lépe se jezdí na dálnici, která má takové pruhy 3 v každém směru jízdy. Také je fakt, že pokud jedete stejným směrem s řidiči, kteří nectí zlaté pravidlo „Aspoň jedno auto předjedu a po mně třeba potopa“, cesta probíhá tak nějak klidněji.

I v samotné Vídni byl jízdní prostor stejně velkorysý, jen nás malinko mátlo, že co chvíli jízdních pruhů zrádně přibývalo a směry, kterými vedly, nezbývalo než uhadovat – ono když směrové šipky nejsou uvedeny na značkách u silnice, ale jen nakresleny na vozovce, vypadá jako dobrý nápad jen do chvíle, než na takhle značené silnici jedete za ostrého provozu poprvé v životě. A další zdejší echt specialitou jsou cyklisti. Jsou úplně všude a jezdí úplně na všem, pamatují na ně další speciální jízdní pruhy i panáčci na přechodech a řidiči v autech.

Podobně matoucí byla pro nás všudypřítomná posedlost kruhovými objezdy. Před honosným nákupním centrem G3 byly dokonce dva za sebou a zabraly odhadem třikrát větší plochu než samotná parkovací plocha. A to nezdůrazňuji fakt, že ačkoliv oba velitelé našeho vozu (manžel a GPS navigace) dělali co mohli, na první pokus jsme se na parkoviště nedostali, tak důmyslně byl celý koncept pojat.

Protože jsme se ubytovali v centru, vedla naše první cesta na slavnou Mariahilferstrasse. Dělalo to na mně dojem, jako kdyby si dal někdo tu práci, všechny značkové obchody z Letňan, Chodova a Černého Mostu postavil do jedné předlouhé lajny napříč centrem Prahy a sem tam do nich nasázel obchody z Pařížské. Než jsme začali shánět nový objektiv k foťáku, měla jsem pocit, že se tady dá sehnat cokoliv. A také potkat kdokoliv, němčina byla v menšině, brebentilo to tu multi-kulty na každém rohu a ne výjimečně jsme zaslechli i povědomé „Viděls, co támhle maj?“ našich krajanů. Kolem šesté šrumec začal utichat, zdejší stánky konzumu zavírají maximálně v půl sedmé večer, aby se pak zase otevřely v 9 hodin dopoledne. I večer je ale na ulicích poměrně živo a třeba takový McDonalds je germánskými otvíracími zvyklostmi naprosto netknutý.

Druhý den jsme se vypravili do hlavního cíle naší cesty, pověstného Primarku. Po vstupu do tohohle nákupně – módního nebe jsme si dali půlhodinový rozchod s tím, že si všechno projdeme na vlastní pěst a sejdeme se u fikaně vybraného orientačního bodu. Ta půlhodinka mi stačila pouze k tomu, abych zjistila, že by mi nestačilo ani půl dne, a ztratila se u nekonečně dlouhých stojanů s korekčním prádlem, které mě koneckonců vůbec nezajímalo, jen se mu prostě nedalo utéct 🙂 Opět z vševědoucích diskusí jsme věděli, že ceny jsou mírné a fronty omračující. To první byla pravda, to druhé se nechalo přežít díky množství a hbitosti lidí za kasami. Nakonec jsme byli venku, obtíženi taškami s parádou pro celou rodinou. Dalším cílem byl supermarket a zhodnocení cen potravin.

Musím říct, že jsme si nevybrali ten nejlevnější řetězec s jídlem, na který se dá v Rakousku narazit, ale na zhodnocení cena/výkon oproti tuzemským obchodům to bylo až až. Bledli jsme závistí nad širokým výběrem zeleniny a ovoce (jen rajčat jsem napočítala šest druhů a každé z nich vypadalo jako čerstvě utržené a profesionálně naleštěné), složením uzenin (světe div se, maso a zase maso) a výběrem a cenou vín a čokolád. Dost mě překvapilo, že jmenovitě čokolády vyjdou cenově lépe než sušenky. Naopak vyloženě drahou komoditou je čaj.

Navštívili jsme i kavárnu, restauraci, pizzerii a klasickou hospodu. Šok první – v kavárně pod Volkstheater, kde jsme se zastavili na kávu, měli v čele jídelního lístku opečený knedlík s vajíčkem. Dále nabízeli špecle s kyselým zelím a špekem, knedlíky, štrůdl s vanilkovým krémem a taštičky s povidly. Myslím, že tady se jí „po staru“, co jsem vysledovala při ranní návštěvě McDonalds, nejvíc jde na odbyt houska s balenou cihličkou máslíčka, jakým se u nás krmívá v nemocnicích po zákroku. Zajímalo by mě, jestli mají tyhle věci v nabídce i u nás a pokud ano, jak jim zvedají tržby. Dalším překvapením bylo rychlé občerstvení s rybím zaměřením. Žádné sushi, ale ryby a mořské potvůrky na všechny způsoby, luxusní kousky ryb zapečené s žampiony a sýrem, čerstvoučké garnely v salátových variacích, půlky gratinovaných garnel… Jedním slovem mňam. Pokud jde o nápoje, manželova káva stála méně než můj čaj (i když musím říct, že byl luxusní a v šitém sáčku ze silonu) a pivo v obchodě je asi pětkrát levnější než to, které pořídíte v hospodě, byť jde o tu samou značku. Protože pivo nepiju, můžu alespoň zhodnotit, že i v té nejnevábnější hospůdce vám nalijí opravdu dobré víno.

Celkově musím říct, že jsem z našeho prvního výletu za hranice nadšená. Doufám, že bude následovat další a pokud možno i delší 🙂