Nemám problém s tím, že už nejsem žádný zajíc a věkově jsem se přiblížila kolonce „zralá žena.“ Nějaká ta únava materiálu je na mně sice patrná a taky je fakt, že „slečno“ už mi dávno nikdo bez bílé hole neřekl, ale pořád  jsem ještě měla za to, že v konečném součtu jsem děvče v rozpuku, maximálně po-puku. Což dneškem padlo. Stačil jeden pohled do mé emailové schránky.

Kromě běžné pošty a hromady spamů jsem obdržela facebookovskou pozvánku na sraz základní školy po 15 letech. Napřed jsem si to přepočítala. Na prstech, pak na kalkulačce. Do hlavy se mi vkradla myšlenka, že člověk navštěvující „setkání po letech“ je poněkud na druhé straně zenitu, zvlášť pokud jsou to výročí náctiletá. Dlouze jsem se na sebe zadívala do zrcadla – normálně je to tak za sedm bodů z deseti, když mám dobrý den. pomůžu si korektorem a řasenkou a přivřu oči, tak i osm a půl. I tentokrát to stálo za to, viděla jsem jen vrásky a zplihlou ofinu. Málem jsem si svlíkla svršky a poplakala nad sviňskou gravitací. Už je to tak, narodila jsem se za minulého režimu a teď mám před sebou jen menopauzu, setkání po -nácti letech a krmení holubů. Štěstí, že nepamatuju žádnou válku a vzhledem ke svým proporcím se nemusím bát toho, že mi prsa klesnou někam ke kolenům.

Tak nějak smířená s fakty jsem se pomalu (člověk v letech na sebe musí dávat pozor) vrátila k notebooku. Zbýval ještě jeden nepřečtený email. Předmět klasicky nicneříkající, obsah nabádal k zakoupení světového bestselleru, knihy s názvem Nespěchejte do rakve. Po zralé úvaze jsem se rozhodla, že spěchat nebudu. A nezakoupím.

Děti odmítly moje vysvětlení, že jsem stará a unavená a dožadovaly se jídla, asistence při psaní úkolu a stavění sněhuláka, takže v průběhu dne ze mně to stáří tak nějak vyprchalo. Když si pamatuju kompletně všechny obojetné, tvrdé i měkké souhlásky a zvládnu s dvěma batolaty za zadkem ukoulet symbol zimy, k Alzheimerovi mám zřejmě ještě celkem daleko. Večer jsem si už věřila natolik, že jsem se večer vypravila na facebook.  Na stránce našeho „slučáku“ bylo docela rušno. Nejen já jsem se zděsila té šílené patnáctky. Dámy spolužačky se křečovitě ujišťovaly, že ve třiceti život teprve začíná, pánové razili myšlenku, že jejich čas přijde v pětačtyřiceti. Nebo ještě dýl.  Jak jsem to pročítala, měla jsem cukání popadnout rohlík a drolit z okna ptáčkům. A když tak nad tím uvažuju, s vědomím, že jsem na vrcholu – a tím pádem bude mít pomyslná křivka víceméně tendenci klesat – by se mi žilo dost blbě. A s čekáním na ten pravý věk jsem si užila taky svoje, když jsem patřila mezi „adventisty vlastních osmnáctin“. Tváří v tvář tomu všemu jsem získala dojem, že co se týče umístění na časové ose, teď je to ideální – a doufám, že tomu tak bude i dalších řekněme padesát let. Na stáří se prostě vykašlu a dost možná to ono udělá taky tak 🙂

Mimochodem, na ten sraz půjdu. Mladá krev tam bude vážně potřeba.