Jednou z nevýhod života na mateřské dovolené je pravidelně se objevující nutnost žehlit. Protože jsem na tuhle činnost jemně řečeno alergická, obvykle použiju nějaké dostupné anestetikum, jako pořádnou štangli čokolády nebo lehčí bílé víno. Protože ale v současné době kojím, musím se občas spokojit s televizí. Jenže ta někdy umrtvuje až moc.Takže ještě než vytáhnu prkno a nebezpečně nabobtnalou kopu zmuchlaných svršků, vyberu si z televizního programu aspoň přijatelný pořad. Teď naposledy romantickou komedii. Komedie můžu a romantiky není nikdy dost, zvlášť teď, když jako čerstvá matka vážím víc než mé tři nejmladší děti dohromady.

Hlavní hrdinka je mi dle kusého popisu v programu hned sympatická. Krizím života čelí humorem, trapasům roztomilostí a nebezpečí odvahou – zkrátka něco jako já. Nebo aspoň skoro. Na programu, kde tenhle kinematografický zázrak vysílají, je zrovna reklama. Naštěstí zrovna končí šot s paní, která nerozumí své vagíně. To snad někdo vymyslel jenom proto, aby si z toho ostatní mohli dělat srandu.

Následuje propagace kávy, řetězce drogerií, kde z vás udělají člověka, a plenek pro děti. Napadne mě, že můj nejmladší by mohl z fleku taky točit reklamy na suchý zadeček. A lepší. Celý blok končí scénkou o pánovi, který celou noc musí, aspoň že tu prostatu jim evoluce nadělila, když už jinak oddřeme všechno my ženy, říkám si. Když musí, tak musí, jen ať chodí.

Ukáže se, že moje radost byla předčasná, protože následují upoutávky na filmy. Z prádla mi začíná ubývat, ani nevím jak. Nějaké drama o muži, který je zklamán životem a klamán manželkou, děkuji nechci. Komedie o rodinné oslavě, na to už jsem se zlákat nechala, ale bylo to spíš k pláči. Akčňák, hm, na ten bych se koukla, ale jen v případě, že hlavní hrdina bude podstatnou část filmu minimálně do půl těla nahý.

Než se naděju, je konec všem doporučením a upoutávkám. Na obrazovce se objevuje dost nesympatická blondýna, na kterou někdo volá, ať něco nedělá. Musím říct, že mě to zastihuje zcela nepřipravenou, jako když vám po hodině strávené ve tmě zasvítí baterka do očí. Na co se to vlastně dívám?

Někde jsem četla, že na utvoření prvního, určujícího dojmu, máme pouhých několik málo sekund. Blondýna v televizi to bohužel prošvihla. Vidím jí na očích, že se to chystá udělat, ať už je to co chce. A mám já čas, abych sledovala pochybnou slátaninu o bláznivé ženské, co si nenechá ani poradit?