Když jsem byla malá, školní jídelna pro mě byla synonymem strašidelného hradu. Ponurá atmosféra, efektní mastná mlha a napětí, jaká hrůza před vás přistane. Přesný opak kuchyně mojí mámy – milovala jsem, když zkoušela něco nového a bavilo mě poznávat nové chutě. Nechci se pouštět do úvah, nakolik se zlepšila kvalita školní stravy. Pravdou ale je, že než se má nejstarší začala stravovat mimo domov, byla jsem přesvědčená (a ze všech stran ujišťovaná) o tom, že vařit umím. Continue reading »

Když byla má starší dcera malá, plna novorodičovského nadšení jsem snila o dlouhé dovolené, kdy by manžel nemusel do práce a všichni bychom byli pořád spolu. Postupem času se obsazení tohohle snu změnilo – už jsem v něm figurovala jen já s mužem, konečně aspoň chvíli sami dva. Nakonec jsem dospěla k tomu, že slastně mhouřím oči při pouhé představě, že jsem aspoň jeden den sama doma. Žádné „Mami čurat“, „Kam jsi mi zase dala ten šroubek, co jsem tady měl položenej“, ani „Na zítřejší hodinu Vv přinést 1 brambor, krabičku od sirek bez sirek, 5 hřebíčků, pytlík korálků, lepidlo, 2 m provázku a barevné odstřižky.“ Continue reading »

Nevím jak v jiných domácnostech, ale u nás se přípravy na nejkrásnější svátky roku odehrávají hlavně ve formě seznamů a poznámek. Ty nervy, abych do bramborového salátu nezapomněla dát vařený celer, děda nedostal zase vodu po holení a muž se ujistil, že po zapojení do zásuvky bude světelný řetěz na stromeček něžně blikat a nevyhodí pojistky v celé ulici… Je toho moc. Mívám i seznam dílčích seznamů a s železnou pravidelností stejně pokaždé na něco zapomenu. Dneska je myslím čas na to zhodnotit, jak celé svátky se Silvestrem v naší rodině dopadly. Continue reading »

Už jsem zmínila, že náš letošní vánoční kapr měl kolem pěti kil živé váhy. Užití minulého času je bohužel zcela záměrné, protože teď už je z něj hromada filetů připravených k usmažení, hlava a jikry, pár šupinek pro štěstí, které si vložíme do peněženek (aspoň něco v nich budeme mít) a ploutve „pohřbené“ v popelnici. Proč už dneska? Zatímco pro mého více než stokilového muže je nadlidským výkonem vynést cca tři kila smetí, kapr nebyl líný vymrštit z vany pět kilo vlastní váhy a téměř dokonat na kachlíkách za vanou. Continue reading »

Kolik poctivě nepočítaných štěpinek já se jako mladé děvče nanosila, aby mi pokaždé vyšlo, že se vdám za vdovce, načež jsem si vzala rozvedeného, kolikrát jsem třásla v třeskuté štědrovečerní kose bezem, by mi štěk pes, kde můj milý dnes, a nakonec se seznámila na internetové seznamce. Štědrovečerní zvyky a Pyšná princezna prostě k onomu slavnostnímu večeru patří. Stejně jako kapr. Bohužel. Continue reading »

Chovám velký obdiv ke všem, co umějí hrát na nějaký hudební nástroj. Od houslí po vozembouch včetně. Sama coby pouhý hudební konzument znám z not –  podle jména – jen půlovou a celou. V krajním případě zvládnu neumělými tahy namalovat houslový klíč působící dojmem, že ho zachvátil akutní záchvat housera. Myslím ale, že hezky zpívám. Můj muž si myslí, že zpívám především moc dlouho. Proto jsem byla nadšená myšlenkou, že naši nejstarší přihlásíme do hudební školy. Pro začátek byla stejně nadšená jako já a vybrala si obory tahací harmonika, varhany a elektrická kytara. Nakonec jsme to s mužem usmlouvali na zobcovou flétničku… Continue reading »

Sice mi není tak úplně jasné, proč se na Vánoce peče cukroví a ne dejme tomu dort o šesti poschodích, ale je mi to vcelku jedno. Tuhle tradici mám moc ráda. Když jsem byla malá, sešlo se k takové události vždycky sirší ženské příbuzenstvo u někoho doma (většinou u tety, která měla největší dům a troubu). Daly se hlavy a recepty dohromady a pak se týden peklo, mazalo krémem, zdobilo a drbalo. Většinou jsme za tu dobu načichly tak, že jsme ještě týden další byly cítit vanilkovým cukrem a některé se zhádaly tak, že se další půlrok nemusely cítit vůbec, ale vesměs to byly chvíle pohody. Teď už si peče každá z nás takříkajíc na svém písečku. Včetně mně. Continue reading »

Přiznám se, že k zaručeným zprávám o konci světa jsem poněkud skeptická. Nečtu vzrušující ani převratné články o tom, jak stačí dát si dohromady alarmující množství leklých ryb v Atlantiku s neobvyklou hodnotou pH svěcené vody ve vatikánských kaplích, aby bylo zřejmé, že zkáza našeho světa klepe na dveře. Dokonce nemám přehled ani o posledních zprávách, jimiž nás zásobili obyvatelé jiných světů a na televizi se dívám skoro beze strachu z podprahového vysílání. Ještě dneska ráno byste ze mně na téma „Konec světa dle Mayského kalendáře“ dostali jen neurčité datum „někdy letos v prosinci“ a následující vtip: Dva Mayové si povídají. První: „Člověče, mně se to sem vejde jen do roku 2012. Malej kámen…“ Druhý: „To jednou někoho dost vyděsí, co?“

Co se změnilo, ptáte se? Neinformoval mě deník Blesk, vizionář na Youtube, ani jsem se nedala do řeči s distributorem Strážné věže. Zcela prozaicky přijela na oběd moje zemitá, poměrně prozaicky založená tchyně a mezi hovězím vývarem a pečenou kachnou s červeným zelím se zmínila o tom, že jí její známá poslala – jen tak pro zamyšlení – pár informací o třídenní apokalypse, která má nastat 3 dny před Štědrým dnem. Continue reading »