Nemívám noční můry nijak často. Když už, tak o zkoušení z chemie nebo fyziky, ale to je celkem normální – obětem psychického týrání se údajně zdává o prožitých mukách. Jenže jak už to tak bývá, realita velmi často i science fiction trumfne. Nedávno se mi to potvrdilo víc než na sto procent. Continue reading
Ta ženská je mi podezřelá
Jezdívám k lékaři do menší nemocnice, u které je ještě menší, placené parkoviště. Deset kaček za hodinu není moc, takže jsou tam takové ty uzounké uličky a parkuje se tam šikmo k chodníku – kombinace, kterou k smrti miluju. Už jsem si všimla, že „hlídané“ je tohle parkoviště v tom smyslu, že tam jednou za čas přejde policejní hlídka a naděluje papírky za stěrače těm, kdož se provinili a nemají v autě papírek z automatu. A dneska, snad že na klasický zločin je moc zima a kapsáři netáhnou, jsme se tam potkali dokonce tři – já, toužící zaparkovat, plus dva příslušníci, co tam přišli pomáhat a chránit. Continue reading
Jen si tak trošku říznout
Před pár dny jsem podstoupila takový vcelku banální zákrok, kdy vám něco odkrojí, zalátají vzniklou ránu a podle hesla „Táhni a srůstej“ vás pošlou domů. (Jen aby nedošlo k nedorozumění, nešlo o změnu pohlaví, ale nehezkou pihu na hlavě.) Chtěla bych se o tomhle zážitku zmínit proto, že za jediné dopoledne vzalo za své hned několik představ, které jsem bláhově chovala o svém okolí. Continue reading
Proč nevařím s televizí
Poslední dobou se ze mně stala nadšená divačka pořadů o vaření. Nemyslím teda Prostřeno – běžný divák promine. Miluju machry – kuchaře. Takové ty týpky v ležérně rozepnuté košili, co na ohlášenou „rychlou super sváču pro pár kámošů“ vytáhnou proviant, v běžné domácnosti užívaný k týdennímu vyváření pro celou rodinu včetně rozežrané tety Máni. Krájí a drtí tak rychle a efektivně, že by z toho Horst Fuchs dostal psotník. Vůbec celá ta hra rukou – špetka tamtoho, malá lžička tohohle – úplný koncert. Všechno vypadá a chutná úžasně, všechno se snoubí se vším a pár kuchařových kámošů předvádí pravý gurmánský orgasmus. A já ani nedutám, jako když jsem v předškolním věku sledovala krtečkovy trable s lízátkem. Ptáte se, proč mě ani nenapadne zkoušet to taky? Continue reading
Kreativní vánoce
Nevím jak vy, ale jak se v televizních reklamách začnou objevovat věty jako „Potěšte své blízké pod vánočním stromečkem“ a „Nene, nemusím, já už ho vidím“, jímá mě hrůza, že nejenže mě nic nenapadne a nepotěším, ale hlavně že nic nestíhám. Letos jsem si ale řekla, že mě spasí dokonalý plán. Připravím si detailní rozpis prací a příprav a v den D budu jen dolaďovat a sledovat šíleně smutnou, případně pyšnou princeznu. A středobodem bude dekorace.
Poznej ten rozdíl
Před rokem jsem dychtivě seděla v příliš malé školní lavici a s propiskou v ruce hltala každé slovo, které pronesla třídní učitelka mé nejstarší dcery – žákyně první třídy. Děti u babičky, případné tresty prosouhlasené rodinnou radou, pot mezi půlkami, dokonce jsem měla i zápisník a z tehdejších poznámek cituji, že „ručníky je nutné podepsat nesmazatelným fixem na rubové straně“.
Co mě žere v autě
Aby nedošlo k mýlce, jízdu autem miluju. Jako spolujezdec jsem ukázněná, dokonce jsem se odnaučila i hystericky křičet „Panebože, ty nás všechny zabiješ“ pokaždé, když se ručička tachometru dostane nad stovku a místo toho spořádaně zavírám oči. Jakmile se ale dostanu k volantu, veškerá pracně nabytá pasivita jde stranou. Většinu pikantních výrazů si moje děti osvojily právě ve chvíli, kdy jsem je někam vezla. A jedním z nejhorších zvyků, které můj muž má, je právě ten, že pokaždé, když spolu někam cestujeme, chce, abych řídila. Tady je stručný výčet toho, co mi vadí, když se posadím do auta: Continue reading
Výlet za hranice. Nejen všedních dnů
Sama sebe bych označila za skalního necestovatele. Naposledy jsem byla za hranicemi před cca osmi lety a to ještě bez mučení přiznávám, že nešlo o žádnou exkluzivní destinaci, ale Slovenskou republiku, takže jako zářez na pažbě nic moc. Můj muž je na tom o malinko líp, před cca pěti lety byl služebně v Amsterdamu. A tak jsme se rozhodli zlepšit celorodinnou bilanci a zužitkovat prázdniny, odložit děti k babičkám a udělat si výlet do Vídně. Continue reading
Dát a nebát
Není to dlouho, co jsem řešila periodicky se opakující dilema – co pořídit svému muži k narozeninám. Jak se naše rodina rozrůstá a možnosti se časem vyčerpávají, začíná být stále ožehavější vymyslet věc, kterou oslavenec ještě nemá, ale potřebuje, případně má, ale nemá jí nikdy dost, která vypoví o vašem vztahu k obdarované osobě a ideálně ji tato může nosit neustále při sobě, aktivně využívat a přitom pokaždé a znovu vzpomenout na toho, kdo jí takový dar dal – a přitom to nesmí být toaletní papír, který by splňoval vesměs všechny požadavky. Continue reading
Maminčina cesta
Po velmi dlouhé době jsem měla to potěšení cestovat vlakem. A že nejsem žádný troškař, dala jsem si rovnou trasu Praha – Brno. Musím říct, že jako většina pravidelně vlakem necestujících jsem měla o tomto typu přepravy předtsvu nejen romantickou, ale i naprosto scestnou. Upřímně doznávám, že nemít po boku zasvěceného průvodce (jemuž tímto veřejně děkuji za trpělivost), nedostala bych se z budovy Hlavního nádraží do vlaku (tím nemyslím správného, ale žádného vlaku), o koupi lístků a použití toalety nemluvě. Continue reading